Čis,

dneska sem tady s krátkým reportem o našem výletu na EURO 2016, poslední zápas ve skupině s Tureckem. K tomu zápasu se raději moc vyjadřovat nechci, ty vzpomínky nejsou nejlepší, spíš takový ty píčovinky kolem jako vždycky. Tak snad se vám to bude aspoň trochu líbit.

Lístky vyhrál Šmuci někde na netu, i s letenkama a lístkama na vlak a hotelem zaplaceným předem, takže nejlepší na tom bylo, že i kdyby to stálo celý za hovno, bylo by to aspoň hovno zadarmiko. Šmuci tak nějak věřil tomu, že moje Francouzština je v praxi použitelná, což se ukázalo jako pravdivý jen částečně. Taky jsem zjistil, že Šmuci nehovoří nejen anglicky a francouzsky, ale on nehovořil ani česky, protože všude sem se na všechno musel ptát já :D. Ale aspoň si pamatoval názvy ulic, což se ukázalo bejt nedocenitelným.

Nejdřív jsme se na letišti setkali s Hoggym, kterej nám dal lístky a popřál hodně štěstí, ještě si ze Šmuciho dělal srandu, protože se zjistilo, že má v batohu asi tak milion kilo věcí, co se do letadla brát nesměj. Nejdřív zkoušel nabízet rohlíky kolemjdoucím, neb mu bylo líto je vyhodit, ale příliš nepochodil. Já tam seděl v supermanským obleku a koukal na něj, takže jsme splnili roli dvou největších retošů na letišti.

No lepší než partička na primě jsme asi nebyli, ale šlo to.

Samozřejmě na letišti vzbudil oblek ten správnej hype, já jakožto attention whore sem si to náležitě užíval. Na kontrole se přišli podívat na mě i z tich okolních. Na Šmuciho se bohužel díval jenom jeden, ale zase asi deset minut, protože nepochopil, že u sebe nesmí mít kovový věci a dávaj se do tich takových beden. No omlouvá ho, že letěl poprvé, tak to prostě nevěděl :D. Potom jsme se přesunuli do letadla Francouzský společnosti, kde poprvé sem ukázal, jak dobře umim žabožroutsky, když sem pozdravil "bonhello". Ale zase se jim hrozně líbil ten oblek, letušky se na mě smály, já se smál na ně, Šmuci se přes mě nakláněl aby taky viděl do okýnka.

Za necelý dvě hoďky jsme přistáli v Paříži, kde bylo nutný se vymotat z letiště na vlak, což bylo opravdu nadlidský. Ještě ke všemu jsme na to měli asi tak 35 minut, takže jsme po tom letišti vlastně skoro běhali. A běhající superman v praxi mezi lidma moc rychlej neni, protože vzbuzuje zrovna v tom spěchu dost nežádanou pozornost. Tak naštěstí aspoň na tom letišti anglicky uměj (jinde ne), takže nějak tak tak jsme stihli doběhnout tam právě, když ten vlak přijížděl. Tak nějak nám nedošlo, že to slavný TGV neni jako český vlaky. Tam se musí ty elektronický lístky vytisknout, než se člověk dozví číslo svojí sedačky. No my to nevěděli, takže asi třikrát jsme si museli přesedat, protože jsme někomu seděli na místě. Následující dvě hodiny jsme kvůli tomu seděli rozdělený, strašně jsme se báli, že přijde revizor, tak jsme se schovávali, kdykoliv šel nějakej troubík na záchod. Mě trochu uklidnilo, že sem seděl vedle angličana, s kterým se dalo dost v chillu povídat o všem možným, navíc mi ještě pochválil ájinu a výslovnost, takže bych tady chtěl vzkázat svým bejvalým angličtinářkám, že FUCK YOU. Naštěstí se revizor nekonal a tak jsme dojeli roztěkaný až do Lille, města s našim hotelem.

Hned jsem příjezd do Lille patřičně oslavil.

A tady bylo první velký ztracení. Protože na ten hotel jsme měli dojet metrem. Ale nějak se tam nedal najít v mapách a ty jejich free wifi jsou tak free, až se za to platí. Tak jsem přešel k tomu, že se prostě zeptám tich obsluhujících u metra. "Čis nevíte kde je ulice Place des Reignaux". Tak nás poslali šest zastávek jednim směrem. Ukázalo se, že si mojí výslovnost ulice Place des Reignaux vyložili jako náměstí Place de la République, buď to, či nás snad chtěli jen mít z krku :D. Tak jsme strávili chvíle v metru plným burek a šátků, pak jsme to samozřejmě marně hledali... Nakonec Šmuci musel zavolat domů pro pomoc, našlo se, že ten hotel je u zastávky nádraží Flandres, která byla jen o jednu zastávku vedle tý, kam jsme původně přijeli z Paříže -.-.. O dvě hodiny pozdějc jsme našli hotel, (chodili jsme v kruzích tak dlouho, než tam byl najednou před náma) dali si tam věci a šli se najíst do kfc. Tam jsem se spřátelil s Irskýma fanouškama, protože jsem fungoval jako překladatel jejich objednávek do Francouzštiny, čímž jsme se skamarádili. Irský fanoušci jsou fakt velký srdcaři, což se ukázalo v noci (a to ještě tehdy nehráli, až den po tom vyhráli s Itálií, to by mě zajímalo, jak to vypadalo tehdy :D), ale k tomu pozdějc.

Pak jsme z Flanderse dojeli až do Lens. Cesta ke stadionu byla provázená focením se s lidma a mávání těm všem lidem, co mávali supermanovi. I Turci mě celou dobu měli rádi, aspoň nás neušlapali, když vyhráli. Protože když jsme došli na stadion, zjistili jsme poměr Čechů k Turkům, asi tak 1:15. Všude rudý moře a skandování TURKTURKTURKTURKTURK, mávání vlaječkama a občasný světlice, láhve nebo prohlášení "fuck uesaaaa". Zápas začal dobře, tak prvních pět minut. Pak po prvním gólu byl ten nápor fanoušků Turecka fakt ohlušující, kdykoliv Češi zkusili cokoliv skandovat, okamžitě nás umlčilo pískání a TURKTURKTURKTURKTURKTURK. No a po zápase byla ta nejkritičtější část. Že nestihnem vlak zpátky v jedenáct, to sem ještě tušil. Ale já se bál i o ten skoro v jednu. Všude ve městě tma, lampy moc nesvítily, všude jezdí troubící auta plný Turků, milion opilých Turků se chce se mnou fotit (měl sem si říkat 1 € za fotku možná, kdo ví), nakonec jsme šli úplně na opačnou stranu, místo na nádraží jsme došli na policejní stanici. Ale nebyl tam žádnej policajt, co by poradil, asi všichni strážili stadion a nádraží. Tak nás nějaká pani, co prodávala kebab poslala směrem. Kterej byl bohužel špatnej... Nakonec jsem vybičoval všechno, co nás ve škole naše francouzštinářka naučila (takže hubování) a nějak sem silou vůle přinutil svojí hlavu k vyslovení co nejpřesnějších otázek na cestu. Nějakej Francouz s google maps nám přímo nakreslil cestu, kterou si Šmuci uložil do paměti a zachránil nás tim, protože názvy silnic se neshodovaly ale Šmuci trval na tom, že už jdeme správně. Nakonec jsme tam fakt došli a našli tam partu skvělých policistů, kteří se nejen chtěli vyfotit, ale uměli ještě suprově anglicky a povídali jsme si dobrou čtvrt hoďku. Jeden z nich byl teplej a říkali, že se mu v tom hodně líbim, což on i potvrdil, no červenal jsem se. Pak jsme nasedli na vlak a šťastně dojeli k hotelu.

Parta skvělých týpků.

Potom jsme už jen nasedli na vlak zpátky do Lille. Tam cestou na hotel bylo na ulicích něco, co se lepilo na boty a ztěžovalo to pochod.. byl to odkaz Irů, kteří dokonale pokryli chodníky vrstvou rozlitých piv. Zpívaly se irský písničky dlouho do noci a já měl pocit, že jsem se ocitl zpátky v keltský době :D. No pak už jediná nepříjemná věc byla, že ve čtyřhvězdičkovým hotelu nefungujou světla. Tak jsme se ospršili, vysrali a uložili tim, že jsme si zkrátka posvítili velkou televizí. Cesta zpátky druhej den už byla krásná, protože jsme to všechno znali. Ještě jedna nutná fotka u Václava v Praze a to bude všechno).

tuu duuuuu

Děkuju všem, co dočetli, i tim, co nedočetli, ale ti si to už nepřečtou. Mějte se krásně a ahoj

Lil Tic